První měsíc v Turecku...

Dneska tomu je přesně měsíc, co jsem přistála na Tureckou půdu. A víte, že se mi to ani nezdá??? Přijde mi to spíše jako týden, možná dva. Všechno tady utíká strašně rychle a všechno je tady krásné. Jak moje mamka řekla: " Přijde mi, že v poslední době všechno co je Turecké, je dobré." A má pravdu, na Turecko nemám nejmenší výhrady! Obzvlášť lidé tady se chovají naprosto jinak než v Česku. Ano, občas bych mohla říct, že jsou totálně blbí..protože jsou strašně důvěřivý, milují vás od prvního momentu a jste pro ně vždy důležitý člověk. Ale na druhou stranu, jsou naprosto fantastičtí. Protože jsou vždy otevření a říkají pravdu...a mají velké srdce, do kterého se vleze hoooooooooodně lidí :))) třeba já mám novou sestřičku (jsem adoptovaná mojí milovanou Yesim) a to beru. Je to taková moje sestřička se kterou můžu mluvit o všem, se kterou si rozumím a nemám pocit, že jsem u nich jen host.

Stihla jsem toho za ten měsíc poměrně dost, byla jsem na svatbě, na dovolené, podívala jsem se do Istanbulu, seznámila se se spoustou nových lidí, zabydlela se v novém bytečku, začala chodit do školy, změnila asi půlku mých původních předmětů...no prostě šikovná holčička :)

Jen jedno jsem zatím nestihla...a prakticky ani netuším, kdy k tomu dojde...nesetkala jsem se s Metinem. Na jednu stranu si říkám, že to měla být jedna z prvních věcí, které jsem měla udělat, ale na druhou stranu, v poslední době o to tolik už nestojím, očividně on taky ne..takže to by jsme měli :)))

I´m lonely but not alone..

Jsem osamělá, kus mě chybí, ale právě v těhle těžkých chvílích, kdy jsem začala propadat depresím, jsem zjistila, že NIKDY nejsem sama. Jsou kolem mě lidé, kteří na mě pořád myslí, kteří se mě snaží držet nad vodou...když padám na kolena, přijdou, podají mi ruku a pomohu vstát...je to koloběh. Rozhodně nemůžu říct, že jsem v pořádku, ani to, že se na svět usmívám konečně o trochu upřímněji (ale už to jde líp)...ale cítím se líp a jsem pevnější v kramflecích....
A víte co???
Do Turecka mi zbývá už jen 28 dní...totálně netuším, kde budu bydlet (dobré je, že vím, s kým)...ale nehorázně se těším! A to je přece super, mít se na co těšit...Je sice fakt, že svůj Erasmus jsem si představovala úplně jinak, ale na druhou stranu, Erasmus je přece o užívání si! A slibuju, že já si to užívat teda budu!
Co moje prázdniny?
Říct o nich, že jsou nejlepší rozhodně nemůžu, ale jsou poměrně poklidné, místy nudné...ale třeba ve čtvrtek budou stát rozhodně za to! Jedu k Nikolíně a jsem připravená si těch 5 dnů zarelaxovat, zregenerovat svoje nervy i svoje tělíčko a odečíst dalších pár dnů z mého čekání :-)

KONEC...

Na pár dnů, možná týdnů asi nebudu schopna nic napsat...je KONEC. Mezi mnou a mým, teď již expřítelem. NA realitu jsem se chystala dlouho, ale nikdy jsem nemyslela, že bude tak těžká. Je to o 1000% horší. Člověk se na tohle nemůže připravit nikdy...snad tedy, můj Erasmus život bude začátkem něčeho nového! Prozatím...vše.

Život....

si s náma někdy pěkně hraje. Nechci tady psát jen o svých (momentálně ne moc pozitivních) pocitech. Chci psát o tom, jak je život k nám občas krutý a nevybírá si, kdy má přijít daná zkouška života. Občas si říkám, že lidem kolem mě závidím. Momentálně však vidím, jak se na lidi kolem mě valí jedna pohroma za druhou...a všímám si toho především ve vztazích..i když, není to jen o tom. Že by nějaké špatné období? Každý ale své problémy řeší jinak. Někdo se s nimi tísní, někdo je svěřuje Bohu, někdo o nich otevřeně mluví, někdo o nich otevřeně píše...já dělám po pravdě všechno. Tísní se ve mně, svěřuji se Bohu..i když si nejsem jistá, v jakého Boha věřím, mluvím o nich s lidma kolem sebe a snažím se o nich sem tam i něco napsat.

Proč mají ale lidi problémy? Můžou si za ně sami? Nebo je to jen hříčka osudu? A proč si teda s náma osud tak "blbě" hraje a zkouší nás, co vydržíme...

Já sama jsem v rozpoložení, které nazývám SO, SO...strašně moc se ve mě mísí všehochuťové pocity. Někdy bych brečela, vztekala se, ale na druhou stranu se snažím uklidnit, a radši své pocity rozebrat v klidu.

Problém s přítelem je pořád. Jen se jeho depka o trochu více prohloubila...a po pravdě? Nedivím se mu..Je sám, podpora přes SMSky je sice krásná, ale kolik vám to pomůže, když nemůžete být s člověkem, kterého milujte? Já vím, jak se cítí! Já se taky cítím samotná, je mi smutno...ale mám lidi, s kterýma to můžu probírat...a po pravdě, před tím, než jsem jela poprvé do Turecka, jsem byla v pěkné depce...řekla bych, že hroucení byl další stupeň. ...on je teď den do den, od rána do noci v práci a je mu smutno...a je to těžký. Vidí, jak je všechno strašně těžký...a bojí se.

Myslíme na rozchod? Ano, občas..(pořád) myslíme. Nechceme to udělat, rozchod je vždycky až to poslední řešení a pokud se dva milují (jako že my dva ano - asi si teď řeknete, hloupá holka, skočila na lep klukovi, jenže je to o pocitech, ...a když toho druhého znáte, víte a cítíte, že vás miluje) musejí se hledat řešení. Asi oba dva to vidíme sami trochu více černěji, než když jsme spolu. Spolu to jde všechno řešit...a já chci najít to správné řešení! Chci být s ním, napořád. V dobách dobrých i zlých, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci...tak se to přeci říká, ne???

Ne, nejsem naivní...vím, že jakákoliv varianta může přijít a nechci se naivně domnívat, že nikdy nepřijde...může přijít u kohokoliv. Jak u manželů, žijících spolu 40 let krásného soužití, tak u dvou pubertálních zamilovanců...Nejsme ani jedno z nich. Ano, dovolím si říct, že máme vážný vztah...proč? Oba dva myslíme na společnou budoucnost. Máme na ni nárok? To nejspíš teprve uvidíme, ale oba dva by jsme si ji přáli! Jsme spolu 8 měsíců. Není to doba...je to čas na poznání toho druhého, vytvoření si pár společných názorů, pohledů na život..

Chtěla bych říct: "Jsme šťastní až na půdu"...ale to bohužel teď nejsme. Asi za to může to špatné období, kdy se nikomu nic nevede..ale já věřím, že tohle jednou pomine. A my budeme zase šťastní...všichni. Nejen já a Metin, ale všichni kolem mě. A věřte mi, že to tak bude!!!!

V pohádce sice nežijeme, ale některé věci pohádky nepotřebují, stačí za ně bojovat, věřit v ně a snažit se o to, aby se všechny naše přání stala skutečností!

Krize...i bez středního věku

postihla i nás. Treda spíše Metina a na mě to pomalu, ale jistě dopadá taktéž. Je to už asi 3 týdny, co je Metin bez připojení k inernetu. Mně před týdnem umřel notebook...takže jsme teď jen o spojení sms:-( Co hůř, ten můj chlap začal mocnegativisticky uvažovat. Uvažovat o budoucnosti. O tom, co bude, pokud nebude moct studovat magisterský v ČR, co bude, pokud bude muset začít pracovat..co když si nenajde práci v Evropě, jak to spolu budeme dělat? A co bude? Bojím se, že uvažuje, jestli náš vztah má do budoucna cenu. Jestli máme šanci na "náš" budoucí život, jestli by nebylo lepší to skončit dříve, než toho oba budeme litovat.
Já jsem dodnes viděla obě strany, i tu špatnou, i tu dobrou..a vím, že náš společný život nebude procházka růžovou zahradou. Snažila jsem se mu všechno ukázat v obou stranách..ale padlo to na mě taky. A brečím a brečím a brečím. Vím, že bych teď měla být ta silná a podporovat ho, jak to dělal on celou dobu, ale on měl prostředky( internet, telefon).
A za tu dobu, co tady píšu příspěvek, jsem se rozhodla, že se nevzdám, nevzdám se bez boje...boj se životem bude sice těžký, ale my ho zvládneme! Jsem si tím jistá! Tak mi lidičky držte palce...a vlastně jemu taky..on to potřebuje!

Multikulturní vztahy a jiná rodinná šílenství???

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, proč jsem si vybrala ke svému budoucímu životu cizince. Podle všeho ona, by to v životě neudělala...její důvody mě však vcelku rozesmály: "to se musíš pořád bavit v jiném jazyce..." zněl její první důvod...ano, ano..bavíme se pořád jen v cizím jazyce, ale právě u ní jsem se musela zsmát. Holka, která studuje angličtinu má strach z mluvení v angličtině? To, že občas nemůžu najít sprvný výraz je zcela na denním pořádku. Když můžu, pomůžu...teda pomůže slovník..a pokud slovník nemůže, pořád mám spoustu dalších výrazů, díky kterým ten daný výraz opíšu. To, že jsem si díky tomu zlepšila gramatiku, mluvení i prohlobiula slovní zásobu..o tom prakticky ani nemluvím."No tak dobře, ale vždyť jste od sebe přece strašně daleko.." ..ach jo, v tomhle má ,Bohužel, pravdu. Ta dálka je vážně šílená a můžu říct, že prakticky kvůli týhle dálce vznikají nejbanálnější hádky, které ovšem řešíme každý svou hlavou. Dálka je celkem strašná a je fakt, že díky dálce do toho musíme investovat mnohem více...více času, citů, pochopení a také peněz, i když to není prioritní, peníze tady pořád jsou a budou. Nemyslím tím jenom letenky, ale také volání, smsky a jiné, podobné věci. Ale peníze prostě nechci řešit...ty budou a my nebudem. " A taky má jiné náboženství..." Jo, jiné náboženství, to sice má, a je pravda, že spousta lidí se muslimů bojí, zvlášť proto, že o teroristech, jako takových slýcháváme zvláště jako extremeistikých muslimských radikálech:" Ve jménu Alláha" tak zní jejich heslo. Ale jak mi bylo vysvětleno, tito lidé si korán překládají do "vlastní řeči". Samotný Islám je náboženství míru a lidé, kteří chtějí být správným muslimem, by ani kuřeti neublížili. "a s náboženstvím se mísí i jeho kultura"...a mísí, má jiné zvyky, slaví jiné svátky a ve spoustě věcí jsme naprosto rozdílní, ale právě tohle nám vyhovuje, tohle se nám líbí. Jsme rozdílní a přitom ve spoustě věcí jsme stejní. Ukazujeme si co je pěkné a naopak ošklivé. To, že i forma manželství vypadá trochu jinak tam a u nás..je zcela samozřejmé. U nich se bere manželství jako něco posvátného. Pokud si někoho najdete, věříte, že jste spolu navěky. Teda alespoň v Metinově rodině. Pokud by někdo v jejich rodině nevěřil, že to je na věky, nikdy by si toho druhého nevzal. Radši by byl ve vztahu "jen tak" než aby se rozvedl. I proto se jeho brácha a ségra ženil a bude se vdávat v pozdějším věku, protože nechtějí udělat špatný krok a s tím já musím souhlasit. " A nebojíš se utiskování žen? " Nebojím..i když přiznávám, že jsem se bála, podle toho, co člověk čte v novinách, vidí v zelevizi by si myslel, že to je tak v každé domácnosti. Ale právě to, co my vidíme tady, je spíše výjimka, právě proto se ty příběhy dostávají do televize. O příběhy porozumění, lásky a hezkého života v dnešní době nemá nikdo zájem. Na "mojí" rodince miluju rodinnou soudržnost. Když má jeden člověk problém, drží všichni při sobě. Ženy jsou brány jako hlavy rodiny. Ano, tatínek něco řekne...ale pokud se to nelíbí mamince...prostě se to nedělá :-) možná mám přítele skvěle "vycvičeného" maminkou, ale musím říct, že i u nás to tak platí. I když ve spoustě věcí dělám kompromisy i já. Třeba oblékání pro mě byla celkem drsná stránka. To, že bych měla mít zahelený výstřih a záda (chápejte zadek) jsem věděla...ale nikdy jsem netušila, kde a jak moc. Překvapilo mě, že se to slyší městem od města. Sakarya je v oblékání přísnější, naopak Čorlu má na oblékání volnější názor a není výjimkou potkat slečnu, který se producíruje v minisukýnce, že jí zadek doslova leze...a hned vedle ní potkáte holku zahelnou od hlavy až k patě...takový menší mišmaš :-) A je to pěkný mišmaš. Co mě celkem mrzí..a nelíbí se mi, je chladnější postavení partnerských párů na veřejnosti. Ne, není problém vzít se za ruku, kolem pasu ( i když v Sakaryi je to o5 strange), ale třeba taková pusa nebo delší polibek...lidé kolem z ní nejsou dvakrát na větvi. Ale i na to se dá zvyknout...aspoň se máte domů na co těšit.

Multikulturní vztah je složitý, ale zároveň krásný...nikdy bych ho neměnila za "českého Pepíka". Přijde mi, že kluci z ciziny (a myslím tím dokonce i Slovensko) vyjma Polska se umí líp chovat. Jasně i tady najdeme pár super kousků, kteří stojí za povšimnutí, ale je jich (v mé blízkosti) opravdu jen pár.... Za svůj vztah jsem neskonale tomu nahoře vděčná. Je mi krásně, někdy smutnmo, někdy pláču, díky "problémům"...ale tohle je život!
A já na něj nenadávám, já za něj děkuju!

Prší, prší..jen se leje

a my už 3 den sedíme doma...NUDAAAAAAAAAAAAA. A ke všemu je čím dál tím více chladno. Meteorologové hlásí, že deštivé počasí bude nejspíš celý červen (prognóza na měsíc, hmm??). No tak to teda potěž koště..Takhle jsem si prázdniny opravdu nepředstavovala!!!A ani si nedokážete představit, jak mě neskutečně rozčiluje ten můj chlap, který si stěžuje na to, jaké horko mu je..Ano, pokud je Metinovi horko, nejspíš je OPRAVDU horko, protože mu byla zima i ve 20 C nad nulou. Ale popravdě, klidně bych s ním měnila, protože sedět doma ak oukat se z okna mě vážně nebaví. Obzvlášť, když ještě hlídám toho 5letého caparta, který si říká můj bráška. Tak jsme znuděný oba dva...co ale dělat? Lepíme, stříháme, kreslíme, koukáme na telku, vaříme...:-D momentálně se chystáme teda ven..ano, i v dešti. Pravda, zaručit to, že se mi to dítě nevrátí naprosto mokrý, zaručit nemůžu. Musel mi slíbit, že deštník bude mít pořád nad hlavou, nebude skákat do kaluží a procházka bude do obchodu a zase zpátky, ale myslím, že to bude ve stylu : "Skutek utek" Tak se necháme teda překvapit. Snad se ti pánové a dámy ze stanice spletli a sluníčko na nás už brzo vykoukne...

Jsem prostě lempl...

OK, ok, tohle prostě musím uznat...jsem prostě lempl a tuhle nálepku si musím nechat..radši se rochním v moři...:-D Na svůj blog jsem nenapsala dlouhé, dlouhatánské 4 měsíce. Proč??? Sama nevím. Jednou nebyla chuť, podruhé nálada, potřetí inspirace...a výmluva byla pořád nějaká. A i když jsem párkrát začala...tak jsem zase rychle skončila.Co se za ty4 4 měsíce stalo? Je toho hodně, ani nevím, kde opravdu začat..a vlastně si ani nejsem jistá, jestli je tu někdo, koho ty mé 4 měsíce

života vlastně zajímají. Co je opravdu podstatné, je to, že ti praví lidé zůstalki na správném místě. Nikdo se nikam nepohl a pořád má stejný status..Adel i Nikča (holky, je to v abecedním pořadí) jsou moje zlata. To, že musí přetrpět mé neustálé změny nálad, za to jsem jim opravdu vděčná. Občas jsem vážně k nesnesení..holky, Im sorry...Ale vy víte, že víte.To, že mám Kubu (ano, je to ten Kuba, na kterého jsem v prváku tolik nadávala) jako kamaráda..je fajn:-) Kuba, je prostě Kuba. Je s ním prča, občas mi opravdu

ukazuje, že ten mužský svět je vážně strašně složitý, a že mi holky vážně řešíme naprosto "banální" věci. Asi navěky mi zůstane v paměti to, že náš Kuba má rýmičku:-D a nebo to, že Metin leží schvácený v posteli...ano, tušíte správně

s rýmou a kašlem. Tihle kluci mě toho strašně moc naučili. A nepočítám jen tohle...

To, že jsem s ve vztahu s Metinem...ty brďo, skoro už půl roku, je zpráva skvělá. Je mi s ním strašně dobře. Jo, vztah na dálku je hodně těžký, hodně komplikovaný a hodně náročný..na naše nervy, peníze, čas, na to (ano, opět) unést moje nálady, je náročný, ale krásný. Je krásný tak, že za 3 měsíce bude v online přímém přenosu v Turecku...né, žádná reality show v TV nás nepotkala, na to jsme pořád ještě dost "konzervy", ale budeme spolu, náš vztah nebude dálkový. Budeme spolu chodit do školy, budeme mít rande v kavárnách, budeme moct chodit do kina..ano, tohle je SUPER! A ty plány jdou ještě dál...a

le to si nechám pro sebe ;-)

Měla jsem i možnost potkat a poznat Metinovu rodinu. Pokud byly nějaké obavy před tím, než jsem tu možnost dostala, byly opravdu zbytečné.

Rodina je naprosto úúžasná. Když jsem viděla, s jakou krásnou láskou a rodinou soudružností se k sobě chovají, záviděla jsem. Pokud si někdo říkáte, jak asi takový muslim žije, chodí ženy zahalený v šátku? Je to jak v křesťanství. Jsou muslimové, kteří sem modlí 5 krát denně, mešita je pro ně druhý domov a ženy jsou zahalené, protože to je uvnitř jejich silného přesvědčení. Ale NIKDO nemá právo je do toho nutit. I když i to se stává...připouštím, že ano. Metiova rodina je trochu jiná, řekla bych lehce ovlivněná křesťanstvím, které bylo v jejich rodině dlouhá léta dozadu..mají trochu jiné zvyky, jsou takoví muslimové, kteří slaví muslimské svátky, nejí vepřové, ale tím to taky končí. Jsou asi takoví muslimové, jako spousta křesťanů v Čechách.....

Co napsat více? Mamina už netragédí, už není silně proti tomuto vztahu a už není nešťastná. Díky Bohu poznala, že to prostě není nic špatného.

Za chvíli mi začnou prázdniny, juchůů...úspěšně se mi podařilo udělat největšího strašáka všech šesti semestrů na škole a to LOGIKU. A dokonce (pí. Jurčová, koukejte) jsem dostala dvojku.

Měla bych si teď hledat brigádu...kde??? No to opravdu nevím. Tak snad se ještě něco sežene....toť asi vše:-) doufám, že tentokrát nepotrvá 4 měsíce to, abych měla chuť znovu zveřejnit Střípky mého života..

It is only start....

jak jsem se dozvěděla u autobusu, který jel směr-Praha..a s ním i člověk, kterého miluju. A vlastně má pravdu. Těch několik málo měsíců, je jen prostý začátek nečeho nového. Proběhlo spousta věcí, kterým říkáme poprvé...a spousta takových ještě proběhne.

Včerejší slzy nebyly první a určitě ne poslední. To je mi jasné. Zařekla jsem se, ale, že nebudu brečet kvůli zbytečnostem. Jsem dospělý racionálně uvažující člověk (snad), tak se musím i umět vypořádat s věcmi a jejich skutečností. Ano, dělí nás od sebe dálka, ale pokud to má vydržet...jako, že v to oba doufáme, tak nás ani ta dálka nerozdělí. Vždyť duben už není tak daleko...a věříme si :)A navíc, už se strašně těším, až všechno to "jeho" poznám. A to je přeci krásný, těšit se na něco....vždyť máme život před sebou! A tak žádný smutnění, zaměstnáme mozek, ruce, pusu....a pořádně se obuju do věcí, který se potřebují udělat! A to by bylo, aby nebylo! :)

Po delší době...

píšu zase....mezi tím se udála spousta věcí, to, že mě některé šokovaly, z některých jsem byla nadšená, z některých jsem nešťastná, to je snad normální, ale, že jich bude taková spousta...to bych vážně neřekla.

Začala jsem být ve stavu: in relation ship...s tím nejúžasnějším člověkem pod sluncem. To, že já jsem jeho buddík a to, že už od začátku jsme spolu skvělí ka

marádi...byl snad jen dobrý zážitek našeho vztahu. To, že se spolu nemůžeme shodnout na začátku našeho vztahu už je jen detail :-)Po veselých a snad i šťastných Vánocích jsem si 26. odjela na krásný výlet za hranice mých snů..první soukromí s mým přítelem, první společné noci, první objímání ve spánku...bylo toho spousta a tento výlet mi zůstane navěky věků v paměti....toho prvního, co bylo....bylo nespočetně. A snad ani nemá cenu všechno vypisovat...ale první, bude teď naše společné rozloučení..a proto, že spolu chceme

být ještě dlouho a vzdálenost Česko- Turecko není zrovna nejkratší, bude těchto loučení ještě hodně. Snad jen...vize jménem ERASMUS mě drží nad vodou. ZS 2010 bych snad mohla strávit v Turecku jako studentka sociologie :-)A doufám, že to bude stát za to. Výlety s láskou i kamarády, kterých jsem letos poznala...doufám, že mě tato naděje nezklame. Snad nebude špatné probuzení do reality. Ale já věřím..věřím v náš vztah a v to, že pokud budem dost silní na to, aby jsme zvládli dálku, bude nám spolu dobře. Protože potom...potom nás můžou čekat 2 roky na magisterském...a to už je výhled, za který to čekání prostě stojí ;-)

Takže...loučení s datem 29. bude první, určitě ne poslední a doufejme, že taková loučení nebudou trvat dlouho :-)