Život....

si s náma někdy pěkně hraje. Nechci tady psát jen o svých (momentálně ne moc pozitivních) pocitech. Chci psát o tom, jak je život k nám občas krutý a nevybírá si, kdy má přijít daná zkouška života. Občas si říkám, že lidem kolem mě závidím. Momentálně však vidím, jak se na lidi kolem mě valí jedna pohroma za druhou...a všímám si toho především ve vztazích..i když, není to jen o tom. Že by nějaké špatné období? Každý ale své problémy řeší jinak. Někdo se s nimi tísní, někdo je svěřuje Bohu, někdo o nich otevřeně mluví, někdo o nich otevřeně píše...já dělám po pravdě všechno. Tísní se ve mně, svěřuji se Bohu..i když si nejsem jistá, v jakého Boha věřím, mluvím o nich s lidma kolem sebe a snažím se o nich sem tam i něco napsat.

Proč mají ale lidi problémy? Můžou si za ně sami? Nebo je to jen hříčka osudu? A proč si teda s náma osud tak "blbě" hraje a zkouší nás, co vydržíme...

Já sama jsem v rozpoložení, které nazývám SO, SO...strašně moc se ve mě mísí všehochuťové pocity. Někdy bych brečela, vztekala se, ale na druhou stranu se snažím uklidnit, a radši své pocity rozebrat v klidu.

Problém s přítelem je pořád. Jen se jeho depka o trochu více prohloubila...a po pravdě? Nedivím se mu..Je sám, podpora přes SMSky je sice krásná, ale kolik vám to pomůže, když nemůžete být s člověkem, kterého milujte? Já vím, jak se cítí! Já se taky cítím samotná, je mi smutno...ale mám lidi, s kterýma to můžu probírat...a po pravdě, před tím, než jsem jela poprvé do Turecka, jsem byla v pěkné depce...řekla bych, že hroucení byl další stupeň. ...on je teď den do den, od rána do noci v práci a je mu smutno...a je to těžký. Vidí, jak je všechno strašně těžký...a bojí se.

Myslíme na rozchod? Ano, občas..(pořád) myslíme. Nechceme to udělat, rozchod je vždycky až to poslední řešení a pokud se dva milují (jako že my dva ano - asi si teď řeknete, hloupá holka, skočila na lep klukovi, jenže je to o pocitech, ...a když toho druhého znáte, víte a cítíte, že vás miluje) musejí se hledat řešení. Asi oba dva to vidíme sami trochu více černěji, než když jsme spolu. Spolu to jde všechno řešit...a já chci najít to správné řešení! Chci být s ním, napořád. V dobách dobrých i zlých, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci...tak se to přeci říká, ne???

Ne, nejsem naivní...vím, že jakákoliv varianta může přijít a nechci se naivně domnívat, že nikdy nepřijde...může přijít u kohokoliv. Jak u manželů, žijících spolu 40 let krásného soužití, tak u dvou pubertálních zamilovanců...Nejsme ani jedno z nich. Ano, dovolím si říct, že máme vážný vztah...proč? Oba dva myslíme na společnou budoucnost. Máme na ni nárok? To nejspíš teprve uvidíme, ale oba dva by jsme si ji přáli! Jsme spolu 8 měsíců. Není to doba...je to čas na poznání toho druhého, vytvoření si pár společných názorů, pohledů na život..

Chtěla bych říct: "Jsme šťastní až na půdu"...ale to bohužel teď nejsme. Asi za to může to špatné období, kdy se nikomu nic nevede..ale já věřím, že tohle jednou pomine. A my budeme zase šťastní...všichni. Nejen já a Metin, ale všichni kolem mě. A věřte mi, že to tak bude!!!!

V pohádce sice nežijeme, ale některé věci pohádky nepotřebují, stačí za ně bojovat, věřit v ně a snažit se o to, aby se všechny naše přání stala skutečností!