Bijou, která se zavděčí každé z nás...

Musím Vám dát odkaz na úúúúúúúžasnou bižutku. A pokud se chcete zapojit do soutěže, máte teď pravou chvíli :) protože soutěž byla právě spuštěná :) A výhry jsou Božské :) Tak neváhejte a připojte mě :) A abych Vás navnadila, dávám odkaz, na který se můžete přímo do soutěže zapojit :) Lůca

http://gabrielamilatova.blogspot.com/2012/01/big-candy-2012-prave-zacina.html?showComment=1326368581766#c3472710785609062131

První měsíc v Turecku...

Dneska tomu je přesně měsíc, co jsem přistála na Tureckou půdu. A víte, že se mi to ani nezdá??? Přijde mi to spíše jako týden, možná dva. Všechno tady utíká strašně rychle a všechno je tady krásné. Jak moje mamka řekla: " Přijde mi, že v poslední době všechno co je Turecké, je dobré." A má pravdu, na Turecko nemám nejmenší výhrady! Obzvlášť lidé tady se chovají naprosto jinak než v Česku. Ano, občas bych mohla říct, že jsou totálně blbí..protože jsou strašně důvěřivý, milují vás od prvního momentu a jste pro ně vždy důležitý člověk. Ale na druhou stranu, jsou naprosto fantastičtí. Protože jsou vždy otevření a říkají pravdu...a mají velké srdce, do kterého se vleze hoooooooooodně lidí :))) třeba já mám novou sestřičku (jsem adoptovaná mojí milovanou Yesim) a to beru. Je to taková moje sestřička se kterou můžu mluvit o všem, se kterou si rozumím a nemám pocit, že jsem u nich jen host.

Stihla jsem toho za ten měsíc poměrně dost, byla jsem na svatbě, na dovolené, podívala jsem se do Istanbulu, seznámila se se spoustou nových lidí, zabydlela se v novém bytečku, začala chodit do školy, změnila asi půlku mých původních předmětů...no prostě šikovná holčička :)

Jen jedno jsem zatím nestihla...a prakticky ani netuším, kdy k tomu dojde...nesetkala jsem se s Metinem. Na jednu stranu si říkám, že to měla být jedna z prvních věcí, které jsem měla udělat, ale na druhou stranu, v poslední době o to tolik už nestojím, očividně on taky ne..takže to by jsme měli :)))

I´m lonely but not alone..

Jsem osamělá, kus mě chybí, ale právě v těhle těžkých chvílích, kdy jsem začala propadat depresím, jsem zjistila, že NIKDY nejsem sama. Jsou kolem mě lidé, kteří na mě pořád myslí, kteří se mě snaží držet nad vodou...když padám na kolena, přijdou, podají mi ruku a pomohu vstát...je to koloběh. Rozhodně nemůžu říct, že jsem v pořádku, ani to, že se na svět usmívám konečně o trochu upřímněji (ale už to jde líp)...ale cítím se líp a jsem pevnější v kramflecích....
A víte co???
Do Turecka mi zbývá už jen 28 dní...totálně netuším, kde budu bydlet (dobré je, že vím, s kým)...ale nehorázně se těším! A to je přece super, mít se na co těšit...Je sice fakt, že svůj Erasmus jsem si představovala úplně jinak, ale na druhou stranu, Erasmus je přece o užívání si! A slibuju, že já si to užívat teda budu!
Co moje prázdniny?
Říct o nich, že jsou nejlepší rozhodně nemůžu, ale jsou poměrně poklidné, místy nudné...ale třeba ve čtvrtek budou stát rozhodně za to! Jedu k Nikolíně a jsem připravená si těch 5 dnů zarelaxovat, zregenerovat svoje nervy i svoje tělíčko a odečíst dalších pár dnů z mého čekání :-)

KONEC...

Na pár dnů, možná týdnů asi nebudu schopna nic napsat...je KONEC. Mezi mnou a mým, teď již expřítelem. NA realitu jsem se chystala dlouho, ale nikdy jsem nemyslela, že bude tak těžká. Je to o 1000% horší. Člověk se na tohle nemůže připravit nikdy...snad tedy, můj Erasmus život bude začátkem něčeho nového! Prozatím...vše.

Život....

si s náma někdy pěkně hraje. Nechci tady psát jen o svých (momentálně ne moc pozitivních) pocitech. Chci psát o tom, jak je život k nám občas krutý a nevybírá si, kdy má přijít daná zkouška života. Občas si říkám, že lidem kolem mě závidím. Momentálně však vidím, jak se na lidi kolem mě valí jedna pohroma za druhou...a všímám si toho především ve vztazích..i když, není to jen o tom. Že by nějaké špatné období? Každý ale své problémy řeší jinak. Někdo se s nimi tísní, někdo je svěřuje Bohu, někdo o nich otevřeně mluví, někdo o nich otevřeně píše...já dělám po pravdě všechno. Tísní se ve mně, svěřuji se Bohu..i když si nejsem jistá, v jakého Boha věřím, mluvím o nich s lidma kolem sebe a snažím se o nich sem tam i něco napsat.

Proč mají ale lidi problémy? Můžou si za ně sami? Nebo je to jen hříčka osudu? A proč si teda s náma osud tak "blbě" hraje a zkouší nás, co vydržíme...

Já sama jsem v rozpoložení, které nazývám SO, SO...strašně moc se ve mě mísí všehochuťové pocity. Někdy bych brečela, vztekala se, ale na druhou stranu se snažím uklidnit, a radši své pocity rozebrat v klidu.

Problém s přítelem je pořád. Jen se jeho depka o trochu více prohloubila...a po pravdě? Nedivím se mu..Je sám, podpora přes SMSky je sice krásná, ale kolik vám to pomůže, když nemůžete být s člověkem, kterého milujte? Já vím, jak se cítí! Já se taky cítím samotná, je mi smutno...ale mám lidi, s kterýma to můžu probírat...a po pravdě, před tím, než jsem jela poprvé do Turecka, jsem byla v pěkné depce...řekla bych, že hroucení byl další stupeň. ...on je teď den do den, od rána do noci v práci a je mu smutno...a je to těžký. Vidí, jak je všechno strašně těžký...a bojí se.

Myslíme na rozchod? Ano, občas..(pořád) myslíme. Nechceme to udělat, rozchod je vždycky až to poslední řešení a pokud se dva milují (jako že my dva ano - asi si teď řeknete, hloupá holka, skočila na lep klukovi, jenže je to o pocitech, ...a když toho druhého znáte, víte a cítíte, že vás miluje) musejí se hledat řešení. Asi oba dva to vidíme sami trochu více černěji, než když jsme spolu. Spolu to jde všechno řešit...a já chci najít to správné řešení! Chci být s ním, napořád. V dobách dobrých i zlých, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci...tak se to přeci říká, ne???

Ne, nejsem naivní...vím, že jakákoliv varianta může přijít a nechci se naivně domnívat, že nikdy nepřijde...může přijít u kohokoliv. Jak u manželů, žijících spolu 40 let krásného soužití, tak u dvou pubertálních zamilovanců...Nejsme ani jedno z nich. Ano, dovolím si říct, že máme vážný vztah...proč? Oba dva myslíme na společnou budoucnost. Máme na ni nárok? To nejspíš teprve uvidíme, ale oba dva by jsme si ji přáli! Jsme spolu 8 měsíců. Není to doba...je to čas na poznání toho druhého, vytvoření si pár společných názorů, pohledů na život..

Chtěla bych říct: "Jsme šťastní až na půdu"...ale to bohužel teď nejsme. Asi za to může to špatné období, kdy se nikomu nic nevede..ale já věřím, že tohle jednou pomine. A my budeme zase šťastní...všichni. Nejen já a Metin, ale všichni kolem mě. A věřte mi, že to tak bude!!!!

V pohádce sice nežijeme, ale některé věci pohádky nepotřebují, stačí za ně bojovat, věřit v ně a snažit se o to, aby se všechny naše přání stala skutečností!

Krize...i bez středního věku

postihla i nás. Treda spíše Metina a na mě to pomalu, ale jistě dopadá taktéž. Je to už asi 3 týdny, co je Metin bez připojení k inernetu. Mně před týdnem umřel notebook...takže jsme teď jen o spojení sms:-( Co hůř, ten můj chlap začal mocnegativisticky uvažovat. Uvažovat o budoucnosti. O tom, co bude, pokud nebude moct studovat magisterský v ČR, co bude, pokud bude muset začít pracovat..co když si nenajde práci v Evropě, jak to spolu budeme dělat? A co bude? Bojím se, že uvažuje, jestli náš vztah má do budoucna cenu. Jestli máme šanci na "náš" budoucí život, jestli by nebylo lepší to skončit dříve, než toho oba budeme litovat.
Já jsem dodnes viděla obě strany, i tu špatnou, i tu dobrou..a vím, že náš společný život nebude procházka růžovou zahradou. Snažila jsem se mu všechno ukázat v obou stranách..ale padlo to na mě taky. A brečím a brečím a brečím. Vím, že bych teď měla být ta silná a podporovat ho, jak to dělal on celou dobu, ale on měl prostředky( internet, telefon).
A za tu dobu, co tady píšu příspěvek, jsem se rozhodla, že se nevzdám, nevzdám se bez boje...boj se životem bude sice těžký, ale my ho zvládneme! Jsem si tím jistá! Tak mi lidičky držte palce...a vlastně jemu taky..on to potřebuje!

Multikulturní vztahy a jiná rodinná šílenství???

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, proč jsem si vybrala ke svému budoucímu životu cizince. Podle všeho ona, by to v životě neudělala...její důvody mě však vcelku rozesmály: "to se musíš pořád bavit v jiném jazyce..." zněl její první důvod...ano, ano..bavíme se pořád jen v cizím jazyce, ale právě u ní jsem se musela zsmát. Holka, která studuje angličtinu má strach z mluvení v angličtině? To, že občas nemůžu najít sprvný výraz je zcela na denním pořádku. Když můžu, pomůžu...teda pomůže slovník..a pokud slovník nemůže, pořád mám spoustu dalších výrazů, díky kterým ten daný výraz opíšu. To, že jsem si díky tomu zlepšila gramatiku, mluvení i prohlobiula slovní zásobu..o tom prakticky ani nemluvím."No tak dobře, ale vždyť jste od sebe přece strašně daleko.." ..ach jo, v tomhle má ,Bohužel, pravdu. Ta dálka je vážně šílená a můžu říct, že prakticky kvůli týhle dálce vznikají nejbanálnější hádky, které ovšem řešíme každý svou hlavou. Dálka je celkem strašná a je fakt, že díky dálce do toho musíme investovat mnohem více...více času, citů, pochopení a také peněz, i když to není prioritní, peníze tady pořád jsou a budou. Nemyslím tím jenom letenky, ale také volání, smsky a jiné, podobné věci. Ale peníze prostě nechci řešit...ty budou a my nebudem. " A taky má jiné náboženství..." Jo, jiné náboženství, to sice má, a je pravda, že spousta lidí se muslimů bojí, zvlášť proto, že o teroristech, jako takových slýcháváme zvláště jako extremeistikých muslimských radikálech:" Ve jménu Alláha" tak zní jejich heslo. Ale jak mi bylo vysvětleno, tito lidé si korán překládají do "vlastní řeči". Samotný Islám je náboženství míru a lidé, kteří chtějí být správným muslimem, by ani kuřeti neublížili. "a s náboženstvím se mísí i jeho kultura"...a mísí, má jiné zvyky, slaví jiné svátky a ve spoustě věcí jsme naprosto rozdílní, ale právě tohle nám vyhovuje, tohle se nám líbí. Jsme rozdílní a přitom ve spoustě věcí jsme stejní. Ukazujeme si co je pěkné a naopak ošklivé. To, že i forma manželství vypadá trochu jinak tam a u nás..je zcela samozřejmé. U nich se bere manželství jako něco posvátného. Pokud si někoho najdete, věříte, že jste spolu navěky. Teda alespoň v Metinově rodině. Pokud by někdo v jejich rodině nevěřil, že to je na věky, nikdy by si toho druhého nevzal. Radši by byl ve vztahu "jen tak" než aby se rozvedl. I proto se jeho brácha a ségra ženil a bude se vdávat v pozdějším věku, protože nechtějí udělat špatný krok a s tím já musím souhlasit. " A nebojíš se utiskování žen? " Nebojím..i když přiznávám, že jsem se bála, podle toho, co člověk čte v novinách, vidí v zelevizi by si myslel, že to je tak v každé domácnosti. Ale právě to, co my vidíme tady, je spíše výjimka, právě proto se ty příběhy dostávají do televize. O příběhy porozumění, lásky a hezkého života v dnešní době nemá nikdo zájem. Na "mojí" rodince miluju rodinnou soudržnost. Když má jeden člověk problém, drží všichni při sobě. Ženy jsou brány jako hlavy rodiny. Ano, tatínek něco řekne...ale pokud se to nelíbí mamince...prostě se to nedělá :-) možná mám přítele skvěle "vycvičeného" maminkou, ale musím říct, že i u nás to tak platí. I když ve spoustě věcí dělám kompromisy i já. Třeba oblékání pro mě byla celkem drsná stránka. To, že bych měla mít zahelený výstřih a záda (chápejte zadek) jsem věděla...ale nikdy jsem netušila, kde a jak moc. Překvapilo mě, že se to slyší městem od města. Sakarya je v oblékání přísnější, naopak Čorlu má na oblékání volnější názor a není výjimkou potkat slečnu, který se producíruje v minisukýnce, že jí zadek doslova leze...a hned vedle ní potkáte holku zahelnou od hlavy až k patě...takový menší mišmaš :-) A je to pěkný mišmaš. Co mě celkem mrzí..a nelíbí se mi, je chladnější postavení partnerských párů na veřejnosti. Ne, není problém vzít se za ruku, kolem pasu ( i když v Sakaryi je to o5 strange), ale třeba taková pusa nebo delší polibek...lidé kolem z ní nejsou dvakrát na větvi. Ale i na to se dá zvyknout...aspoň se máte domů na co těšit.

Multikulturní vztah je složitý, ale zároveň krásný...nikdy bych ho neměnila za "českého Pepíka". Přijde mi, že kluci z ciziny (a myslím tím dokonce i Slovensko) vyjma Polska se umí líp chovat. Jasně i tady najdeme pár super kousků, kteří stojí za povšimnutí, ale je jich (v mé blízkosti) opravdu jen pár.... Za svůj vztah jsem neskonale tomu nahoře vděčná. Je mi krásně, někdy smutnmo, někdy pláču, díky "problémům"...ale tohle je život!
A já na něj nenadávám, já za něj děkuju!